Loupežník Babinský

"Na kopečku v Africe, stojí stará věznice. Vězňové se tetelí, že maj blechy v postely. Mezi nima Babinskej, starej lotr mexickej."
Tuhle odrhovačku jsem s kamarády pořvával jako kluk. Tenkrát jsem netušil, že ta věznice není v africe, ale v Brně a Babinský nikdy nebyl v Mexiku, ale žil v severních Čechách...
Dalším mým setkáním s touto postavou mi bylo album Michala Tučného a Zdeňka Rytíře "Jak to doopravdy bylo s Babinským", které vyšlo v roce 1986. To už jsem byl mnohem starší.
A nakonec jsem nedávno narazil na knížku "Václav Babinský – život loupežníka a loupežnická legenda" Adama Votruby, která vyšla v roce 2009 a zabývá se skutečným životem Babinského i legendou z historického pohledu.
Václav Babinský je i po více než 130 letech od své smrti je stále velmi populární. Pravděpodobně díky tomu že, ke svému štěstí, žil a hlavně provozoval svou živnost v období romantismu. Václav Babinský, jak jistě všichni vědí, byl totiž loupežníkem.
Romantismus měl pro vyděděnce normální lidské společnosti včetně loupežníků velké pochopení. Proto mu byly v šestákových románech, lidových vyprávěních a kramářských písních přisuzovány činy, které z něj učinily hrdinu a bojovníka za práva chudého lidu.
Jenže ono to ve skutečnosti bylo úplně jinak. Babinský byl totiž normální zloděj, který bohatým bral a chudým taky.
Narodil v rodině nádeníka. A po vcelku normálním dětství nastoupil do armády, tam se mu ale nechtělo umírat za císaře a tak předstíral šílenství a ve svých 24 letech skončil v invalidovně pro vojenské vysloužilce. Ale ani tam se mu příliš nelíbilo. Utekl a žil jako tulák. Tím začala jeho "hvězdná" zločinecká dráha. Za pár let se stal mistrem svého řemesla, kterého předcházela opravdu nepřehlédnutelná pověst.
V 19. století už nebyl prostor pro loupežníky žijící v odlehlých jeskyních uprostřed lesů. Babinský z dnešního pohledu byl hlavně "bytař". Rozhodně nepracoval v lesích, kde by přepadal pocestné. Od první samostatné loupeže, kde figuroval jako hlavní pachatel v roce 1830 do jeho definitivního zatčení uběhly zhuba 3 roky. Tehdejší c.k. spravedlnost měla už k dispozici fungující policii a jeho samostatná činnost byla poměrně krátká.
Po svém prvním zatčení r. 1831 několikrát utekl a nakonec byl definitivně zatčen v Polsku odkud byl předán rakouským úřadům. Ty si na něj dávali již mnohem větší pozor. A nakonec skončil v nejhorším vězení monarchie - na Špilberku, kam byl odsouzen r. 1836. Že nedostal provaz, za to mohl vděčit tomu, že už tenkrát Rakouské soudy civilizovaně respektovali presumpci neviny a vzaly v úvahu jen zločiny skutečně prokázané. U mnoha zločinů, které patřili k jeho pověsti se nakonec bezpečně ukázalo, že jsou zcela smyšlené a nikdy se nestaly. Např. byl obviněn ze série vražd, kdy se ukázalo, že údajně zavražděný se těší dobrému zdraví a s Babinským se nikdy nesetkal. I tak to ale stačilo, aby dostal 20 let na Špilberku jako vězeň č. 1042. Babinský se několiktát pokusil o útěk, ale nikdy nebyl úspěšný.
Špilberk byla věznice vyhlášená i na tehdejší dobu za hodně drsné vězení. Roku 1783 rozhodl císař Josef II. o přeměně do té doby vojenské káznice na civilní věznici pro nejtěžší zločince. Vězňové tu byli dokonce stále ještě přikováváni do želez. V roce 1855 pak císař František Josef I. špilberskou věznici zrušil úplně a její prostory se přeměnily na běžná vojenská kasárna. Vězňové byli přesunuti do jiné věznice s mnohem mírnějšími podmínkami - do dnešních Valdic. Babinský už mezitím změnil taktiku a místo útěku se pokoušel obměkčit úřady až přehnaně vzorným chováním, což se se mu ale také nepodařilo. Svůj trest si odseděl nejen do posledního dne, ale byl propuštěn na minutu přesně za 20 let od nástupu.
Týden před svým propuštěním se nechal předvést před ředitele věznice a poprvé uznal svou vinu. Přednesl mu také neobvyklou žádost. Nechtěl být propuštěn na svobodu - nevěděl by, jak se tam po takové době chovat. Po 25 letech od zatčení už neměl kam jít, bylo mu 65 let a těžký žalář se na něm podepsal. Ředitel se obrátil na úřady a nakonec odcházel roku 1861 Babinský po svém propuštění do ženského kláštěra v Řepích, kde byl až do své smrti zaměstnán jako zahradník a žil počestně v ústraní.
Od doby jeho zatčení do propuštění se změnilo mnohé. Bylo zrušeno poddanství, vystavěny železnice, zaveden telegraf. Bývalý loupežník, o kterém kolovaly děsivé zkazky nic z toho neznal, vyšel z vězení do podstatně změněného světa, který si jej značně zidealizoval. Zažil ještě část své slávy a nakonec se s ní i smířil.