Dívka, která...

Po přečtení knihy "Muži, kteří nenávidí ženy" jsem nemohl jinak, než přečíst pokračování. A Jaké vlastně bylo? Úplně jiné než první díl. První kniha obsahovala víceméně ucelený příběh. Kniha končí, případ uzavřen. Otevřený konec spočíval pouze v náznaku nového vztahu mezi postavami na konci. Další dva díly už víceméně nemá cenu číst samostatně, protože i když se jedná o dvě samostatné knihy, jde o jeden příběh. Na konci druhé knihy "Dívka, která si hrála s ohněm" opravdu není žádný konec a děj plynule pokračuje v třetí knize "Dívka, která kopla do vosího hnízda". Takže moje doporučení - opatřete si obě knihy najednou, ať můžete ve čtení plynule pokračovat. Naopak třetí kniha navazuje naprosto plynule a podle mne to je jen jedna kniha, rozdělená do dvou svazků. Proto budu hovořit už o obou společně, jako kdyby to byla jedna jediná kniha.

Samotný příběh je také úplně jiný. V prvním díle stojí hlavní hrdinové víceméně mimo samotný kriminální čin a vyšetřují jej zvenku. Navíc vyšetřují víceméně historickou událost, jejíž vztah k přítomnosti je dlouhou dobu jen nezřetelný. V tomto pokračování jde opět o kriminální zápletku, která v některých věcech navazuje na okrajové epizody z prvního dílu. Ale jinak se jedná o zcela nový příběh, ke kterému hlavní postavy nepřistupují zvenčí, ale jsou vtaženy přímo dovnitř a životně se jich dotýká. Jde o jejich vlastní kůži.

Samotný děj je snad ještě napínavější a propracovanější než v prvním díle. A také je delší. Narozdíl od víceméně komorního vyšetřování v první knize, tentokrát do děje po celou dobu vstupují nové a nové postavy. Jejich osudy jsou stále více a více provázanější a zápletka nabývá obrovské šíře, aniž by to ale ubralo na její srozumitelnosti. Také zločinci mají tentokrát mnohem větší formát než u prvního dílu. Děj nemá tolik vyvrcholení a dílčích zakončení, ale je mnohem akčnější. Vše přirozeně dospěje v závěru k velkému finále.

Abych jen nechválil, opět jsem měl u pasáží, zejména retrospektivních, pocit že jsou dost natažené a cítil jsem nutkání je místo čtení jen rychle přeletět. Tím nechci říci, že děj nemá spád, naopak, ale přeci jen občas mi přišlo seznamování s minulostí jednotlivých postav delší než by muselo být a já už jsem byl napnutý na pokračování hlavního děje.

Co se stalo s některými vedlejšími postavami? Tuhle otázku jsem si říkal po skončení poslední knihy. Ale to patrně není vina autora. Stejné otázky jsem si pokládal nad některými vedlejšími postavami a dějovými vlákny, které byly už v první knize rozepsány více než bylo potřeba a autor je v dalším díle perfektně využil. Pravděpodobně měl našlápnuto na další pokračování, ale předčasná smrt mu zabránila v jeho sepsání. A tak už zbývá jen fantazie čtenářů, aby si možná pokračování sami domýšleli.

Všechny tři knihy rozhodně patří mezi nejlepší svého druhu co jsem dosud četl. Je to samozřejmě otázkou osobního vkusu. Rozhodně to stálo za přečtení.