Viděl jsem peklo - knížka po které se nedá usnout

Pod tímto nadpisem se skrývá knížka, kterou napsal Tvrtko Vujity, maďarský novinář, válečný zpravodaj a dobrodruh. Už v první kapitole mne dostal. Existence leprosérie v dnešní Evropě je pro mnohé z nás něčím nepředstavitelným. Jenže evropa není jen od nás na západ, je také na východ. Tahle leprosérie je v Rumunsku a to není tak daleko. V Evropě, kde oficiálně není lepra již 200 let je v Rumunsku izolovaná osada s 26 nakaženými a jedním lékařem, který tam byl přeložen za trest.

Ovšem pak se autor dokázal dostat do leprosérie v Etiopii (popisuje i jakým způsobem se tam dostal) a proti tomu co popisuje odtamtud je ta předchozí jen slabý odvar. 7000 nemocných je rozděleno podle stádia nemoci do tří sekcí a v táboře panuje tvrdý režim, podmínky otřesné. Popis tábora, místním primářem označovaném za nemocnici, i stavu nemocných mi připadá velmi přehnaný a říkám si, že to je určitě novinářské přehánění, asi jako v blesku. Jenže potom otočím stránku a tam je fotografie. Malá, černobílá, zrnitá, rozmazaná a v mizerné kvalitě bez rozlišitelných detailů. Sedí na ní muž a žena z třetí sekce - sekce "lidí bez tváře". I z toho co je na ní vidět je mi v tu chvíli jasné, že si autor nepřidal ani čárku. Proti tomu co je na ní vidět jsou všichni maskéři filmových hororů jsou naprostí žabaři, ve srovnání se skutečnými následky neléčené lepry. Ale tohle není film s namaskovanými herci, pod fotografií jsou jména skutečných lidí, kteří byli dříve zdraví a teď už jen čekají na smrt, která je pro ně vysvobozením.

A co je na tom celém, z mého pohledu, nejhorší? Lepra je dnes léčitelná! A při včasném léčení léčení i docela dobře a léčení je otázkou jen tisícových položek, nic extrémně nákladného. Alespoň z pohledu blahobytné Evropy.

I ostatní reportáže jsou velmi silné. Knížka se nedá přečíst najednou, je třeba ji "vstřebat" po částech. Po jejím přečtení vám jistě bude připadat většina našich starostí naprosto malicherných a nicotných. 

Druhý díl, který se mi dostal do ruky je už méně pesimistický. V něm už jsou nejen "pekelné příběhy", ale i optimistické, které ukazují lidi, kteří se úspěšně vzepřeli a třeba i přes své postižení nebo špatný osud si našli své radosti.